Vzpomínka na můj první GEOKOPR
Na tuto akci jsem přišel náhodou. Myslím, že jsem si v den, kdy se tato akce konala poprvé, prohlížel akce pořádané v rámci hry geocaching a tak jsem ji objevil. Tento nápad se mi moc líbil a doufal jsem, že se bude příští rok opakovat.
A opravdu, druhý ročník se konal. Žádný dálkový pochod jsem nikdy před tím nešel, ale chodím celkem rád a pár delších akcí (několik desítek kilometrů za den) jsem již předtím absolvoval. Před akcí jsem si hodně věřil. Taky jsem řešil, jaké si pořídit boty. Uvažoval jsem o nákupu i velmi drahých bot, ale nakonec jsem si řekl "Farmářky stačí". Odchodil jsem v nich dost akcí a vždy bez problémů. Sebou jsem si vzal též sandály.
Zabalil jsem si pár nezbytných věcí, jídlo a hlavně pití. Pití je pro mne velmi důležití, vzal jsem si Kofolu, která se mi hodně osvědčila. K jídlu jsem si vzal rohlíky s máslem a salámem, studentskou pečeť, cereální tyčinky.
V práci jsem si vzal dovolenou a vyrazil vlakem směr Olomouc a pak Svatý Kopeček. Tam se postupně scházeli další pochodníci. Bylo nás tam asi 30. Zapsali jsme se do logbooku, koupili kolečka a vyrazili směr Praděd Tehdy bylo stanoveno, že pro zalogování je potřeba ujít alespoň 20 km (Těšíkovská kyselka).
Tempo bylo hned od začátku dost vysoké. Do prudších jsem to nezvládal udýchat a ztrácel jsem na čelo peletonu, ale jinak to bylo v pohodě. Průměrná rychlost prvních 15 km byla asi 6,5 km/h včetně přestávek, které jsme po cestě dělali. U Těšíkovské kyselky už byla docela tma, někteří zde končili, my šli dál. Před Huzovou (kterou jsem si přejmenoval na Hrůzovou) měli moje chodidla dost. Cesta byla rozbitá, kamenitá a já každý ten kamínek cítil, ale byl jsem rozhodnut to nevzdat. Ve vesnici jsme si dali přestávku. Snažil jsem se dát trochu do pořádku, chodidla bolela, ale psychicky jsem na tom byl dobře. Zde opět někteří skončili. Pokračovali jsme do Sovince. Před Sovincem je docela slušný kopec a jak už jsem psal, do kopce jsem nestíhal a tak jsem zde ztratil peleton. V Sovinci jsem navíc zabloudil. Dal jsem si odpočinek a pokračoval sám jsem směr Revešovské vodopády. Trochu jsem si zašel, ale cesta byla alespoň pohodlná. Pomalu začínalo svítat. Ptáci krásně zpívali.
Velkou ránu utrpěla moje psychika u rozcestníku před Revešovskými vodopády. Nadmořská výška byla menší než na startu. Grrrrrr.... Šel jsem k Revešovským vodopádům a cesta mi přišla nekonečná. Ale nebyla. Zde jsem si chvíli odpočinul a pokračoval dál. Procházel jsem vesnicemi Tvrdkov, Horní Město, Stříbrné Hory, Stará ves. Šel jsem po silnici, sluníčko docela hřálo. Cestou jsem doplnil zásoby pití. Stoupal jsem po červené turistické značce směr Alfrédka. Nohy bolely, byl jsem unavený a tak jsem šel pomalu. Chvílemi jsem dělal přestávky a vůbec jsme neměl představu o čase. Alfédka! Konečně! Odpočíval jsem u nějaké boudy a zaslechl jsem nějaké dunění. A znovu. Podíval jsem se na oblohu a uviděl rychle se valící mraky. Dunění se blížilo. V tu chvíli jsem se rozhodl, že seběhnu do údolí do bezpečí. Vyrazil jsem po zelené, ale brzy jsem ji ztratil, protože stromy byly pokácené. Nevadí! Směr je jasný. Dolů! Rychle se zatahovalo. A bouře už je tady. Prší. Nejdříve trochu, pak víc a ještě později lije jako z konve. Šel jsem lesem ve směru gradientu. Kontroval jsem svojí polohu podle kapesního počítače a po nějaké době narazil na lesní cestu. Vydal jsem se směrem k Nové Vsi. Hustě pršelo, byl jsem úplně promoklý a na cestě stála voda. Po chvíli jsem došel k chatě, kde nabízeli ubytování. Doufal jsem, že bude volná postel. Paní řekla, že večer tam bude zábava, čili velký ruch. To mi nevadilo, podstatný bylo, že mají volnou postel. Paní se mne ptala, jestli mám přezůvky. Ty jsem neměl, tak jsem musel jít bos. Chůze po jekoru (nebo co to bylo za koberec) strašně bolela. Vysprchoval jsem se a převlékl do suchého trička a tepláků co mi zapůjčili a šel se do hospody najíst. Asi jsem vypadal hodně zbědovaně, protože mi jeden pán koupi RUM (tuzemák). Pak jsem šel spát. Žádnou hudbu jsem nezaregistroval. Ráno jsem se vydal na autobusovou zastávku. Byli to jen asi 4 km, tak jsem si pro jistotu na to vyhradil cca 2 hodiny. To bych mohl stihnout. Chodidla strašně bolela. Když jsem procházel kolem jedné bytovky, zeptal se mne jeden pán, jestli jsem ten trosečník z chaty. Odpověděl jsem, že ano. Nabídl mi, že mě odveze do Šumperku, že tam má cestu. Rád jsem to ho využil. Ještě jednou děkuji. Ze Šumperku jsem jel vlakem domů. K vlaku mi přišla naproti manželka z dcerou. Vystoupil jsem z vlaku a šel jsem směrem k nim. Dcera se zeptala, kdy konečně vystoupím z vlaku... Chodidla jsem měl, jako by mi je někdo dlouho naklepával paličkou na maso. Puchýře byly velké, ale celkem rychle jsem se z toho oklepal.
Času je málo, ale na delší procházky chodím stále dál, ale od té doby jsme v tak špatném stavu nikdy nezkončil. Následující dva ročníky jsem vynechal. Ne že bych zanevřel na tuto akci, ale nevycházelo mi to časově. Vyšlo mi to až na pátý GEOKOPR. A jaký byl pátý GEOKOPR si můžete přečíst zde.
A opravdu, druhý ročník se konal. Žádný dálkový pochod jsem nikdy před tím nešel, ale chodím celkem rád a pár delších akcí (několik desítek kilometrů za den) jsem již předtím absolvoval. Před akcí jsem si hodně věřil. Taky jsem řešil, jaké si pořídit boty. Uvažoval jsem o nákupu i velmi drahých bot, ale nakonec jsem si řekl "Farmářky stačí". Odchodil jsem v nich dost akcí a vždy bez problémů. Sebou jsem si vzal též sandály.
Zabalil jsem si pár nezbytných věcí, jídlo a hlavně pití. Pití je pro mne velmi důležití, vzal jsem si Kofolu, která se mi hodně osvědčila. K jídlu jsem si vzal rohlíky s máslem a salámem, studentskou pečeť, cereální tyčinky.
V práci jsem si vzal dovolenou a vyrazil vlakem směr Olomouc a pak Svatý Kopeček. Tam se postupně scházeli další pochodníci. Bylo nás tam asi 30. Zapsali jsme se do logbooku, koupili kolečka a vyrazili směr Praděd Tehdy bylo stanoveno, že pro zalogování je potřeba ujít alespoň 20 km (Těšíkovská kyselka).
Tempo bylo hned od začátku dost vysoké. Do prudších jsem to nezvládal udýchat a ztrácel jsem na čelo peletonu, ale jinak to bylo v pohodě. Průměrná rychlost prvních 15 km byla asi 6,5 km/h včetně přestávek, které jsme po cestě dělali. U Těšíkovské kyselky už byla docela tma, někteří zde končili, my šli dál. Před Huzovou (kterou jsem si přejmenoval na Hrůzovou) měli moje chodidla dost. Cesta byla rozbitá, kamenitá a já každý ten kamínek cítil, ale byl jsem rozhodnut to nevzdat. Ve vesnici jsme si dali přestávku. Snažil jsem se dát trochu do pořádku, chodidla bolela, ale psychicky jsem na tom byl dobře. Zde opět někteří skončili. Pokračovali jsme do Sovince. Před Sovincem je docela slušný kopec a jak už jsem psal, do kopce jsem nestíhal a tak jsem zde ztratil peleton. V Sovinci jsem navíc zabloudil. Dal jsem si odpočinek a pokračoval sám jsem směr Revešovské vodopády. Trochu jsem si zašel, ale cesta byla alespoň pohodlná. Pomalu začínalo svítat. Ptáci krásně zpívali.
Velkou ránu utrpěla moje psychika u rozcestníku před Revešovskými vodopády. Nadmořská výška byla menší než na startu. Grrrrrr.... Šel jsem k Revešovským vodopádům a cesta mi přišla nekonečná. Ale nebyla. Zde jsem si chvíli odpočinul a pokračoval dál. Procházel jsem vesnicemi Tvrdkov, Horní Město, Stříbrné Hory, Stará ves. Šel jsem po silnici, sluníčko docela hřálo. Cestou jsem doplnil zásoby pití. Stoupal jsem po červené turistické značce směr Alfrédka. Nohy bolely, byl jsem unavený a tak jsem šel pomalu. Chvílemi jsem dělal přestávky a vůbec jsme neměl představu o čase. Alfédka! Konečně! Odpočíval jsem u nějaké boudy a zaslechl jsem nějaké dunění. A znovu. Podíval jsem se na oblohu a uviděl rychle se valící mraky. Dunění se blížilo. V tu chvíli jsem se rozhodl, že seběhnu do údolí do bezpečí. Vyrazil jsem po zelené, ale brzy jsem ji ztratil, protože stromy byly pokácené. Nevadí! Směr je jasný. Dolů! Rychle se zatahovalo. A bouře už je tady. Prší. Nejdříve trochu, pak víc a ještě později lije jako z konve. Šel jsem lesem ve směru gradientu. Kontroval jsem svojí polohu podle kapesního počítače a po nějaké době narazil na lesní cestu. Vydal jsem se směrem k Nové Vsi. Hustě pršelo, byl jsem úplně promoklý a na cestě stála voda. Po chvíli jsem došel k chatě, kde nabízeli ubytování. Doufal jsem, že bude volná postel. Paní řekla, že večer tam bude zábava, čili velký ruch. To mi nevadilo, podstatný bylo, že mají volnou postel. Paní se mne ptala, jestli mám přezůvky. Ty jsem neměl, tak jsem musel jít bos. Chůze po jekoru (nebo co to bylo za koberec) strašně bolela. Vysprchoval jsem se a převlékl do suchého trička a tepláků co mi zapůjčili a šel se do hospody najíst. Asi jsem vypadal hodně zbědovaně, protože mi jeden pán koupi RUM (tuzemák). Pak jsem šel spát. Žádnou hudbu jsem nezaregistroval. Ráno jsem se vydal na autobusovou zastávku. Byli to jen asi 4 km, tak jsem si pro jistotu na to vyhradil cca 2 hodiny. To bych mohl stihnout. Chodidla strašně bolela. Když jsem procházel kolem jedné bytovky, zeptal se mne jeden pán, jestli jsem ten trosečník z chaty. Odpověděl jsem, že ano. Nabídl mi, že mě odveze do Šumperku, že tam má cestu. Rád jsem to ho využil. Ještě jednou děkuji. Ze Šumperku jsem jel vlakem domů. K vlaku mi přišla naproti manželka z dcerou. Vystoupil jsem z vlaku a šel jsem směrem k nim. Dcera se zeptala, kdy konečně vystoupím z vlaku... Chodidla jsem měl, jako by mi je někdo dlouho naklepával paličkou na maso. Puchýře byly velké, ale celkem rychle jsem se z toho oklepal.
Času je málo, ale na delší procházky chodím stále dál, ale od té doby jsme v tak špatném stavu nikdy nezkončil. Následující dva ročníky jsem vynechal. Ne že bych zanevřel na tuto akci, ale nevycházelo mi to časově. Vyšlo mi to až na pátý GEOKOPR. A jaký byl pátý GEOKOPR si můžete přečíst zde.
Komentáře
Okomentovat